MUDr. Tadeáš Klepač: Je potřeba ukázat medikům, že nemocniční svět nejsou jen fakultní nemocnice
Je nejmladším lékařem v týmu Městské nemocnice Dvůr Králové nad Labem, kde pracuje od září loňského roku. Právě proto byl také vybrán jako reprezentant nemocnice na Veletrhu uplatnění v medicíně, který se konal v dubnu v Hradci Králové. Nemocnici zde představil v předtočeném videu a studenty pak do malebné dvorské nemocnice u stánku osobně zval. Jak vnímá šanci malé nemocnice na trhu práce? Jak jako mladý lékař, který byl sám ještě nedávno studentem, hodnotí přínosy podobných akcí, a na co by se nemocnice měly ve vztahu ke studentům zaměřit? Nejen o tom je rozhovor se sympatickým internistou MUDr. Tadeášem Klepačem.
Jak se cítíte jako nejmladší člen týmu?
Já to mám v životě tak, že jsem stále někde nejmladší, takže po této stránce žádná změna. Na jednu stranu je to výhoda, protože starší kolegové mi předávají své zkušenosti a mohu se s nimi poradit, za což musím své kolegy velmi ocenit. Jsem jim vděčný, že se mnou mají trpělivost a snaží se mi ve všem pomáhat. Ale nějaký další mladý doktor by se nám tu ještě určitě hodil.
I proto jste se za dvorskou nemocnici aktivně účastnil Veletrhu uplatnění v medicíně. Jak jste vnímal veletrhy práce v medicíně jako student?
Velmi rád jsem na tyto akce chodil, člověk si totiž udělá obrázek, jaká je nabídka na trhu práce. Vždycky na mě udělalo dobrý dojem, když u nemocničního stánku nebyl jen personalista sám, ale byl tam nějaký mladý doktor, který dokázal říct, co vlastně práce v té konkrétní nemocnici obnáší. Proto když jsme u nás v nemocnici probírali, kdo z nás by měl na VUM vyrazit, nominace jako na nejmladšího padla samozřejmě na mě.
Máte nějaký návod, jak přilákat absolventy do malé nemocnice?
Popravdě, je to trošku oříšek. Každý medik v dnešní době ví, že o něj bude zájem, a nebojí se, že zůstane bez práce. A proto si rád každou nemocnici trošku otestuje. Větší nemocnice jsou na studenty zvyklé, mají mnohonásobně větší kapacity, je tam i trošku méně byrokracie při žádání o praxe a obecně je tam větší předpoklad, že lékaři budou mít čas se mladým medikům věnovat. Je ale potřeba ukázat medikům, že nemocniční svět není jenom fakultní nemocnice. Proto já jsem se na veletrhu snažil mluvit především s mediky ze 4. nebo 5. ročníku. Zval jsem je, aby si to k nám šli zkusit, aby se přišli podívat, jak vypadá skutečná všeobecná interna. Jakmile se k nám přijedou podívat a budou mít dobrý pocit z prostředí i z nás jako možných budoucích kolegů, tak si myslím, že nebude problém je přilákat. U nás zažijí tu pravou medicínu, kdy si nemůžou nadiktovat veškerá speciální vyšetření a očekávat do pěti minut příchod specialisty, ale musí si na to přijít trošku i sami.
To je důvod, proč jste do dvorské nemocnice nastoupil?
Já jsem si dvorskou nemocnici vybral ze dvou důvodů – jednak jsem odsud, mám tady zázemí, rodinu, přátele a druhý důvod je, že mě uchvátilo na praxích, že se tady mohu se vším setkat. Lékař tady potřebuje mít pořád hlavu otevřenou. Samozřejmě se tu nedostaneme například k těm nejvzácnějším nemocem nebo diagnostickým metodám, ale zase musíme dobře ovládnout ten široký základ. Mám rád poctivou medicínu. Na druhou stranu nemám rád takové ty přetlaky, konkurenční boje apod., které bývají ve velkých nemocnicích. Pokud to vztáhnu obecně na studenty medicíny, myslím si, že hodně záleží na tom, odkud člověk pochází, protože více než polovina lidí se vrací do svého místa bydliště a shání práci poblíž. Tak si říkám, jestli bychom se při náborových kampaních neměli zaměřit třeba už na gymnázia, odkud se mladí lékaři rekrutují.
Máte zkušenost i z velké nemocnice, např. z praxí?
Ve fakultní nemocnici jsem strávil rok a půl v době covidu. Během praxe jsem jezdil do Trutnova, kde se mi také moc líbilo, ale nakonec zvítězil Dvůr a jsem maximálně spokojený. Práce mě baví, myslím, že obor jsem si vybral přesně na míru a jsou tu příjemné zázemí a personál.
Interna je ale docela náročný, složitý obor a máte spoustu možností, kam se posunovat. Jaká je vaše představa do budoucna?
Já jsem vždycky chtěl dělat co nejobecnější medicínu. Nechtěl jsem se pouštět do operačních oborů, myslím, že na to nejsem šikovný. Lákal mě spíš takový ten přemýšlecí, interní směr. Původně jsem chtěl dělat praktického lékaře, ale když jsem si to vyzkoušel, zjistil jsem, že více než o medicíně je to o administrativě a byrokracii. Proto jsem si vybral internu, o které se říká, že je to královna medicíny, a tak to vnímám i já. Co bude do budoucna, zda budu mít nějaké specializační zařazení, to se uvidí, teď mě baví ta různorodost.
Dá se říci, že jste se jako internista všechno naučil ve škole?
Možná, že kdybych dával větší pozor… (smích). Pravda je, že samozřejmě daleko větší škola je praxe. Jeden můj spolužák dokonce říkal, že za týden praxe se naučil více než za celý semestr, a já to vidím podobně. Dokonce si myslím, že by se v tomto ohledu měla škola změnit, studenti by měli trávit více času na praxích v nemocnicích. Teoretický základ je samozřejmě potřeba, ale toho, co se člověk naučí za první rok praxe, je neuvěřitelné kvantum.
Pokud je nemocnice v malém městě, pacienti se do ní vrací a lékař má tedy možnost je kontinuálně sledovat. Vnímáte to jako plus?
Spíše ano. Můžeme si tak k pacientům najít vztah a sledovat, jak se jejich zdravotní stav vyvíjí a zda se nám je daří uzdravovat.
Vnímáte zdravotní stav lidí i v souvislostech s jejich sociální situací?
Snažím se co nejvíce pochopit situaci člověka, protože někdy jde opravdu spíše o problém sociální než zdravotnický. Přesto, když můžu, tak pomůžu. Překvapilo mě každopádně, jaká je situace ohledně zařízení sociální péče. Jak je například náročné umístit člověka do domova pro seniory, i když rodina péči nezvládá. A v souvislosti s přibývajícím věkem populace a s tím, že silné ročníky dorazí do důchodu, se trochu bojím toho, co se s tímto systémem bude dít.
Není problém už v tom, že nám chybí zodpovědnost za naše zdraví? Spousta lidí si například svým životním stylem přivodí kardiovaskulární onemocnění a pak chtějí po lékařích, aby je zachraňovali…
Je pravda, že spousta lidí si za své nemoci může sama, ale život by asi za moc nestál, kdybychom se stále jen hlídali a dělali jen to, co je zdravé. Faktem ale je, že pokud by lidé měli větší motivaci, například omezit kouření, tak by nám to ušetřilo spoustu práce.
Jak se cítíte v roli, kdy pacientům udílíte rady?
Někdy je úsměvné, když mám v oblasti životního stylu radit člověku, který byl již dávno v důchodu v době, kdy já jsem se narodil, ale na druhou stranu, pokud mám dostatek informací o jeho zdravotním stavu, tak se za to nestydím.
Je komunikace s pacientem oblast, na kterou vás škola připravila?
V rodině máme srovnání, jak se škola posunula během 30 let, kdy studovala medicínu moje mamka. Když jsme to doma probírali, došli jsme k tomu, že velký posun je právě v tom, jak se nyní škola snaží připravit mediky na komunikaci s pacientem. Toho jsem se tedy příliš nebál, těžil jsem také ze zkušeností z covidu, kdy jsem se jako medik dostal ke spoustě pacientů a musel jsem s nimi komunikovat, to byla obrovská škola. Jako introvert jsem to ale musel trošku vytrénovat.